Abyste mě trošku víc poznali a věděli, co mě ke zpívání přivedlo, jakou jsem měla cestu k nalezení a otevření svého hlasu a následně pocitu naplnění ze zpívání a práce, která mě tak moc baví, tak pro vás mám nyní v plánu napsat sérii článků, ve kterých Vám postupně popíšu svůj příběh…  Protože, za každým zpěvákem, každičkým hlasem, je nějaký příběh…

Dneska bych se s vámi chtěla podělit, co mě přivedlo ke zpívání a jaké byly mé první pěvecké krůčky :-)

V naší rodině jsme byli od malička s mojí sestrou a bratrem vedeni k hudbě. O Vánocích se zpívaly koledy, hrálo se na klavír a já strašně nerada před rodinou zpívala…

První “nábytek”, který si moji rodiče v životě pořídili byl klavír, na který nejdříve hrála moje starší sestřička, později i já s mým mladším bráchou. Když mi bylo kolem sedmi let, tak mě rodiče dali do ŽUŠky na klavír a do sborečku na zpěv, pak jsme se přestěhovali a to samé bylo i v novém městě. Bratr se sestrou později chodily i na sólové lekce zpěvu a o mě se tehdejší paní učitelka zpěvu, která vedla i sbor, vyjádřila, že prý nemám talent. To mě velmi zranilo, ve své dětské hlavičce jsem to nemohla pochopit… Ve škole mě při hudební výchově vždy chválili a troufám si říct, že jsem byla ze všech svých spolužáků nejlepší. Vždycky mě “nutili” jít před tabuli zpívat, jen aby nemuseli oni. Jako malá jsem sice byla hodně stydlivá, ale když jsem měla zpívat před cizími lidmi, tak mi to problém nedělalo, zato doma ano. Zazpívat něco jen tak mamince doma, byl vždycky problém. Do zušky jsem přestala chodit a na čas se mi dveře ke zpívání zavřely. Jako malé dítě jsem samozřejmě neměla vyzpívaný, trénovaný hlásek, ale intonovat (umět zazpívat správné tóny) jsem uměla vždycky… Možná to v té době nebylo ani tak o talentu, ale spíš o tom, jaké děti chtěla ta paní učitelka učit a jaký určitý počet dětí vůbec byla schopná odučit, ale jako malé holce mi to udělalo v hlavě pro zpívání velký blok, který jsem si musela postupně a pracně odblokovat. Nevěřila jsem si a občas mám své „méněcenné“ pocity ze zpívání do dneška. Co si z dětství do dospělosti odnášíme se pak velmi ztuha mění. Ale dobrým přístupem lektorů a podpory a motivace okolí to jde snadněji. Proto, když za mnou přijde dneska nějaký žák, který má nějaký takovýto blok z dětství, tak se do něj umím vcítit a citlivě a pomalu mu tento blok pomáhám odstranit…

Později jsem se však ke zpívání vrátila a jsem za to moc ráda. Vrátila jsem se do ZUŠky jen díky tomu, že moje sestra tam chodila už k jiné, mladé učitelce a zbylo u ní místo. Měla jsem ty hodiny zpěvu opravdu ráda, ale měla jsem problém s tím, že jsem doma vůbec netrénovala. Nemohla jsem. Představa, že mě doma někdo uslyší byla nemožná, takže jsem vlastně zpívala jen jednu hodinu týdně a to právě na té lekci zpěvu. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli na malém městě a v té době jsme vůbec jako děti neměli tolik možností ke zpívání, jako dnešní děti, tak to ze začátku bylo se mnou těžké. Později mě to ale bavilo víc a víc a trénovala jsem víc, a za to, že mě k radosti ze zpívání zpět přivedla vděčím své tehdejší učitelce, se kterou jsem pak zpívala i v malém komoráčku (komorním sborečku), se kterým jsme vystupovali na školních koncertech a můj hlásek se pomalu víc a víc vyzpívával. Zpívali jsme zpočátku klasiky, ale malinko jsme přičichli i k muzikálovým písním, které mě velmi bavily.

Když mi bylo 15 let, tak do našeho města přijela další učitelka zpěvu, která s sebou přivezla své zkušenosti z konzervatoře z Prahy a také měla na kazetách hudební základy na písničky, o kterých se mi dříve jen snilo. Před tím bylo možné zpívat písně jen s klavírem, kytarou a nebo zuškovským orchestrem. Vidina toho, že si mohu zazpívat populární písničky s nahrávkou přímo doma z kazeťáku byla pro mě v té době úplnou senzací. Začala jsem k této učitelce chodit na zpěv a velmi mě to s ní bavilo, je to báječná osoba a dodnes jí jsem vděčná za všechny možnosti, které mi dala v začátcích mého zpívání. Opravdu hodně jsem na sobě pracovala a postupně mě tato paní učitelka brala s sebou i na různé „kšefty“ a můj pěvecký „rozlet“ do všech možných stran začal :-)

Doufám, že tento můj osobní příběh dodá odvahu lidem, kteří by rádi začali zpívat, ale mají strach, nebo mají podobnou zkušenost z dětství, že jim někdo řekl, že nemají talent, nebo že nemají zpívat… Když na sobě člověk pracuje, může dosáhnout čehokoli. A u zpívání je to stejně :-) Hlavně bychom nikdy neměli zapomínat, proč vlastně zpíváme. Ze zpívání bychom měli mít radost a když se naučíme novou píseň, tak na sebe můžeme být hrdí, že jsme zase zvládli něco nového. Když svým zpěvem děláme potěšení sobě a třeba i někomu jinému, tak to je pocit k nezaplacení… Krůček po krůčku se můžeme naučit všechno :-)

Moje dnešní motto pro vás je: Věřte svému hlasu :-)

Přeji vám pěkný den.

Vaše Kateřina